Zapovězenci - V bezpečí číhá nebezpečí

Kapitola 3. - V bezpečí je nebezpečí

Pustil jí ze sevření a zvedl ze země připravený kus klacku, který byl dostatečně silný, aby mohl ublížit a zároveň vhodný, aby ho udržel i levou rukou. Dívka ho napodobila, do jedné ruky zvedla silnou hůl a v druhé sevřela velký kámen, připravena k útoku.
„Grangerová, zmizte!“ sykl k ní.
„Ani mě nehne!“ odvětila a znělo to mnohem víc přesvědčivě než jak se cítila.
„Zatraceně, ženská, neštvěte mě a...“
„Já jsem ženská a vy jste invalida, tak buďte zticha!“
„Nechte toho oba!“ ozvalo se kousek od nich zasyčení od druhé hlídky. Probodli se naštvanými pohledy a radši zmlkli.
Ještě že je okřikli, jinak by Snape vehementně bránil své ego. Co si to pískle vlastně myslí?!
Nastala chvíli nejistého ticha. Všichni stáli jako přimražení a připravení na útok. Vzduch se dal krájet, nejistota rostla s každou vteřinou... s každým krokem, o který se to cosi přiblížilo... s každým úderem srdce.
Blížilo se to... už zbývalo jen pár metrů a bude to u nich, bude to v dosahu světla a oni se budou moci podívat s čím mají tu čest... ještě pár kroků a...
„Hodláte tu pořádat pálení čarodějnic nebo si jen opíkáte buřty?“ ozvalo se ze tmy a kdyby to bylo možné, řekl by Snape, že slyšel, jak se zem otřásla od kamenů, které všem spadly ze srdce.
„Harry!“ vrhla se dívka svému kamarádovi okolo krku jakoby ho neviděla snad léta (div to tou holí nepřetáhla po hlavě). „Měli jsme o vás takovej strach. Kde jste byli?!“
„Pak všechno řekneme,“ věnoval jí jeden úsměv, ale i v tom slabém světle bylo znát, že do upřímného má hodně daleko. Za ním se objevil zbytek skupiny a Hermiona stiskla v náruči i svého zrzavého přítele.
„Kde je pan Green?“ zeptal se Snape, když si se zatrnutím uvědomil, že 3 + Potter opravdu není pět. Vyměnili si nejisté pohledy, ale poté černovlasý mladík jen zavrtěl hlavou. „Nevíme. Ztratil se,“ hlesl.
„Jak to myslíte, že se ztratil?!“ vypálil na něj Snape ledově, ale místo odpovědi mu přišlo jen kajícné zavrtění hlavou. „Vy jste ho nechali jít samotnýho? Neříkal jsem vám, abyste se drželi pohromadě?!“ vztekal se a bylo mu úplně jedno, že musí být slyšet na míle daleko.
Měl zlost! Takovou zlost, že se málem zalknul. Jak to mohli dopustit? Jak ho mohli nechat jít samotnýho? Jak ho mohli někde nechat? Jak je ON mohl nechat jít samotný!
„Nešel sám,“ hlesl po chvíli Ron. „Šel s námi. Pořád byl za mnou, celou dobu a pak najednou...“ zarazil se, nevěděl, jak má pokračovat, „prostě zmizel.... Najednou jsem se otočil a on tam nebyl,“ dodal.
„Volali jsme ho, vraceli jsme se kvůli němu, ale on...“ nedokončil druhý. Zbytek věty zůstal viset ve vzduchu jako těžká mračna před bouří.
Snape zatnul zuby. Měl sto chutí je seřvat na tři doby a měl ještě větší chuť se prostě sebrat a jít toho pacholka hledat, dokud má alespoň malinkou šanci na přežití. Jenže bohužel taky věděl, že bez kouzel měl on sám na přežití stejně velké šance jako zbytek těch dětí tady. A se svým zraněním ještě menší.
Nesnáším bezmoc!
„A co se teda stalo?“ dostal ze sebe po chvíli. „Kde jste byli tak dlouho?“ Prohlédl si všechny a nakonec skončil pohledem na černovlasém mladíkovi.
Ani tentokrát nepřišla odpověď okamžitě. Harry chvíli hleděl do země a pak zuboženě vydechl. „Kluci, běžte dovnitř, já to tady vyřídím,“ otočil se na své kamarády.
„Harry!“
„Ale no tak,“ zabručeli. Neznělo to uraženě, spíš nechtěli, aby tu on zůstával, zatímco oni si půjdou lehnout.
„Kluci, máte toho dost, nemá cenu, abysme tu zůstávali všichni. Běžte si lehnout a v noci vás vzbudíme na hlídku. Já to tady zvládnu.“
Zamručeli v odpověď a ztratili se v dočasném přístřeší.
Snapea napadlo, jak je Potter donutil, aby ho skutečně brali jako vůdce a poslouchali ho téměř na slovo, ale věděl, že se na to nejspíš nikdy nezeptá.
Stáli proti sobě a jediný, kdo zůstal v doslechu byli Potterovi dva věrní kumpáni - kumpán a kumpánka.
„Smrtijedi?“ promluvil jako první Snape, když se mladík neměl k začátku mluvení.
Zavrtěl hlavou. „Po těch tam nebylo ani památky.“
„Tak co se děje?!“ zavrčel. To to z něho mám páčit?! Násilím?
„Bariéra,“ řekl prostě Harry a poprvé se na profesora pořádně podíval.
Ano, prostě to řečeno bylo, ale nevysvětlilo to vůbec nic. „Bradavická bariéra? Ta měla přeci dávno zmizet.“
„Bradavická ne, tedy alespoň si to nemyslím,“ opravil se Harry, „Bradavice se potopili do jezera, nedaleko od břehu je vidět jenom vršek Severní věže. Všude kolem je jinak jen voda a spálená zem. Tady se jedná o jinou bariéru,“ na chvíli se odmlčel. „Pár metrů od hranice lesa je neproniknutelná hráz. Nedá se přes ní přejít. Je to jako sklo… rozžhavené sklo… Tom si o to pěkně popálil ruku,“ kývl směrem k přístřešku a odmlčel se. „Oddělila nás od školy i od ostatních částí. Co jsme viděli, tak Prasinky mají stejný problém, jenže ani tam se nedostaneme, zkoušeli jsme to. V tuhle chvíli se nic nemůže dovnitř... ani ven.“
„Určitě to musí jít nějak obejít,“ nadhodil Snape možnou alternativu.
„Možný to je,“ připustil mladík. „Jenže nevíme kde ani jak. Když jsme zjistili, že neprojdeme, rozdělili jsme se na dvě skupiny a každá šla na jednu stranu podle bariéry. Proto jsme se tak zdrželi, hledali jsme cestu ven,“ vysvětlil, „jenže ani na jedný straně ta bariéra nekončí. Jde pořád podél hranice a potom se zanořuje hlouběji do lesa.“
„Takže,“ srovnával si to Snape v hlavě, „vy mi tvrdíte, že Zapovězený les teď kryje jedna ohromná bariéra?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Myslím si, že ta vlna... ať už jí Smrtijedi vyčarovali z jakéhokoliv důvodu, vytvořilo okolo Bradavic ochranou bariéru. Bradavice samotné pod krytím nejsou, ale všechno okolo ano. Jako pojištění, že se do bezprostřední blízkosti hradu nikdo nedostane. Bohužel, my uvízli v tý chráněný hranici. A cesta zpátky není...“ dodal a v další chvíli by přísahal, že Snape zbledl o několik odstínů.
Určitě to jen špatně chápu... určitě to jen špatně chápu...
„Chcete říct,“ vydechl po chvíli, „že jediná cesta odtud... vede hlouběji do lesa?“ dostal ze sebe a doufal, že to opravdu jen špatně pochopil. Bohužel, naivitu ztratil někdy okolo desátého roku života.
„Já to říct nechci,“ zavrtěl hlavou Harry a bylo znát, že i on si skutečnou absurdnost téhle situace taky uvědomuje. „Ale je to tak...“
Pevně sevřel oči a opřel se o kámen za sebou. Jestli si ještě před několika minutama myslel, že jsou v pořádným srabu, nevěděl, co si o tom má myslet teď. Jsou uvězněni v Zapovězeném lese a jediný možný, ale ne jistý únik byly hlubiny tohohle území, kam normální člověk nevleze ani pod imperiem natož z vlastní šílený vůle. A ke všemu s touhle tlupou! A on byl na to sám.
A bez magie!
Zoufale si přejel dlaní po tváři, z tohohle se už nedostanou.
„Musíme... Musíme hlouběji do lesa,“ ozvala se náhle Hermiona roztřeseně, čímž na sebe upoutala pozornost obou mužů. Celá se chvěla a hlas se jí třásl, ale přesto stála vedle nich rozhodnuta pomoci.
„No výborně, další skvělý nápad, Grangerová!“ pronesl Snape jízlivě. „Máte ještě nějaký vynikající plán, jak nás všechny zabít?!“
„Je to jediná možnost!“ odsekla mu stejným tónem. Ale v jejím hlasu bylo něco zvláštního, něco co donutilo Snape i Harryho jí nepřerušovat. „Ta... ta bariéra,“ pokračovala roztřeseně, „tu nezpůsobili Smrtijedi. Ale Bradavice.“
„Bradavice?“
„Magie hradu,“ přikývla. „Je to ochranný zařízení, poslední bezpečnostní opatření, které je aktivované pouze v největší nouzi.“
„My jsme teďka v největší nouzi,“ připomněl jí Snape.
„Ale taky jsme na pozici nepřátel,“ protiargumentovala.
Nechápal.
„Někde jsem to četla... jenom zmínku o tom...,“ vysvětlila a promnula si ruce, které se jí začaly podivně potit. „To kouzlo je postaveno tak, že v případě, že by byla škola napadena a zničena určitá část hradu, aktivuje se tohle kouzlo, které způsobí odříznutí nepřátel od hradu, z jeho bezprostřední blízkosti. Taky má nejspíš za následek, že nepřátelé přijdou o magii a schopnost se přemísťovat... zatímco ti, kteří jsou v Bradavicích, těm jejich magická moc zůstane, stejně jako schopnost přemísťovat se.“ Odmlčela se. „Jenže my jsme tady, v lese... a proto...“
„Proto se nemůžeme dostat k Bradavicím, proto nemůžeme čarovat,“ doplnil Harry a promnul si unavené oči.
„Co to je ale za kouzlo? Neslyšel jsem o něm. Jak se dá zrušit?“ vyzvídal Snape.
„Nedá,“ řekla prostě. „Tedy alespoň ne odtud, ne nikdo z nás. To kouzlo vymysleli zakladatelé a také byli jediní, kteří ho kdy použili. Na jednu stranu to je funkce dokonalé ochrany školy, ale na druhou...“
„...je to dost debilní ochrana, když nepočítá, že by se i obyvatelé hradu mohli dostat za hranice bariéry!“ zavrčel Snape.
„To byla náhoda. Oni počítali s tím, že by se nepřítel pokoušel Bradavice zničit, jenže to Smrtijedi neudělali. Oni je nezničili, jenom je jenom… potopili. Proto se ta ochrana aktivovala tak pozdě... proto nás zastihla až tady v lese. A jediná možnost, jak z toho ven, je dostat se mimo ochranné pásmo hradu,“ dodala do nastalého ticha.
„Do lesa,“ upřesnil Harry.
Sklopil hlavu a sevřel oči. Nechtěl se zeptat, nechtěl vědět, nechtěl.... „Jak hluboko?“
Pokrčila rameny a mlčela. „Nemám tušení. Pár mil... nebo možná pár desítek.“ Její hlas byl sotva slyšet.
„Pár desítek mil do nitra Zapovězeného lesa?“ vydechl Snape téměř se smíchem. „Děláte si legraci?!“
Zavrtění hlavou. „Je to jediná možnost.“
Tak tohle bylo i na něj moc. Pevně sevřel oči a promnul si spánky, ve kterých mu začala tepat krev. Už mu zase přicházela migréna, ale věděl, že téhle se jen tak nezbaví.
Pár mil do lesa, to snad nemůžou myslet vážně! Dělaj si ze mě srandu! Já vím, že jsem na ně celý ty léta byl hnusnej, ale tyhle blbý fórky si snad ani jí nezasloužím. Že ne? No dobrá, možná trochu jo, ale sakra ať toho nechají, já mám taky nervy jenom jedny. A ty zrovna teďka dostávají pěkně zabrat... Do lesa... několik mil... bez magie a s tlupou tupců jako bonus navíc! Mám se začít smát? Ale ono to vážně není vtipný!
Vlastně si ani nevšiml, že zůstal sám. Seděl před úkrytem opřený o veliký balvan a zíral před sebe. Teprve, když se z úkrytu ozval křik a pláč, došlo mu, že Potter zřejmě pověděl svůj plán tý TT dole. Panika začala.
Jestli mám buď z týhle bandy zešílet nebo mě má roztrhat nějaká obluda z temnot lesa, volím tu míň bolestivou variantu. Postavil se na nohy a oprášil si hábit. Beru tu obludu z temnot.

Přihodil do ohně trochu chrastí, aby nevyhasl, a zahleděl se do jeho plamenů.
Nikdy nebyl zbabělec, zvláště za roky služby u temného pána se ledacos naučil. Nebezpečí mu nevadilo a panice taky nepropadal zrovna snadno.. .ale sakra, tady měl zodpovědnost za padesát dětí a k tomu nulovou pravděpodobnost na přežití! Jednoho už ztratili... a to tu byli pár hodin. Co bude potom? Za hodinu? Za deset? Za den, týden... Merlin ví, jak dlouho tady budou muset zůstat. Jenže on ani neviděl cestu ven. Cesta hlouběji bylo bláznovství, zůstat byla sebevražda! Kdyby tady na to nebyl sám... kdyby tu nebyly ty mrňata... kdyby měl magii.. kdyby...
Ano, kdyby!
Ohniště zapraskalo. Už bylo lépe skryto před všetečnýma očima lesa, ale stále ho alespoň trochu hřálo a osvětlovalo. Kromě slabého praskání nebylo z lesa slyšet absolutně nic.
Znervózňovalo ho to.
Každý les byl v noci tiše hučící, plný sovího houkání a šustění větu ve větvích... jenže tady se neozvalo ani zašelestění. A pokud ano, tak to mělo naprosto opačný efekt, než by to mělo mít. Vzbuzovalo to pocit nebezpečí.
Skoro nadskočil, když se něco pohnulo těsně za ním. V další chvíli mu sice ihned došlo, že to je nějaký student, ale přesto se mu rozbušilo srdce. Samozřejmě na sobě nedal nic znát a příčinu svého zrychleného tepu by nepřiznal ani imperiem.
„Grangerová, zalezte zpátky!“ zavrčel, když kolem něho dívka prošla, a zastavila se ještě o kus dál až mimo dosah světla ohňů. Neposlechla ho. Stála v temnotě a poslouchala. „Neslyšela jste?“
„Slyšela,“ otočila se na něj. „V tomhle tichu opravdu nejdete přeslechnout.“
„Tak buďte tak laskavá a poslechněte mě!“ Okázale ho ignorovala. „Slečno Grangerová, okamžitě zapadněte zpátky do bezpečí, nehodlám někde po lese shánět vaše ostatky!“ Neposlouchala ho. „Padejte zpátky nebo...“ už se pomalu zvedal, vzteky rudý až za ušima.
„Nebo co? Strhnete mi body?“ prskla na něho vzdorně. Možná by i odešla, vlastně ho chtěla vystřídat, ale tím, jak na křičel, se mu ještě víc rozhodla vzdorovat.
Ona si snad myslí, že když už nejsme ve škole, že mě nemusí poslouchat, spratek mrňavej!
„Grangerová, kvaltujte se okamžitě zpátky dovnitř nebo...“
„Hermiono,“ přerušil jeho vztekání klidný hlas a na dívčině rameni se objevila něčí dlaň. Harry se na ní slabě usmál a kývl směrem k přístřešku. „Běž k ostatním.“
„Harry,“ vzdorovala, ale naprosto klidně.
Nenechal jí ani dokončit a lehce zakroutil hlavou. „Běž. Tady nic nesvedeš a ráno tě budeme potřebovat v použitelným stavu.“ Věděl, že jí ještě nepřesvědčil. „Ráno moudřejší večera,“ dodal a pevně jí stiskl rameno.
Dlouho mu hleděla do očí, ale nakonec přeci jen přikývla a odešla za ostatními. Harry ji sledoval pohledem, dokud nezmizela mezi vyčnívajícími kameny a poté pohlédl na profesora.
Snape mu pohled opětoval.
Potter měl unavené oči a ve tváři uštvaný výraz, ale přesto se nezdálo, že by hodlal jít spát. Sklouzl po protějším kameni do sedu a promnul si bolestivě krk. „Nechcete si jít taky lehnout?“ zeptal se, i když mu byla odpověď předem jasná. Spíš to byla otázka ze slušnosti.
„Tak starej ještě nejsem!“ odsekl Snape.
Harry pokrčil rameny, očekával podobnou odpověď. „Spánek potřebujou všichni, už od dětství,“ pronesl téměř do větru a stále si snažil uvolnit si zatuhlou krční páteř.
Nastalo ticho.
„Jak to děláte?“
Tahle otázka Harryho zarazila uprostřed pohybu a neměl ani ponětí, že nebyl sám. Vlastně ani profesor nevěděl, co ho donutilo se zeptat. Nikdy nebyl zvědavý a pokud ano, dokázal to skrývat stejně dobře jako všechny ostatní emoce nebo byl schopen si odpověď najít sám... ale za dnešní den viděl tolik, že se zeptat prostě musel.
Teď abych si ukousnul jazyk!
„Jak dělám co?“ otočil se na něj Harry nechápavě.
Neodpověděl hned. Chvíli přemítal, co by se stalo, kdyby prostě řekl, že on se na nic neptal, a zachoval si tak svoji image... ale tuhle možnost brzy zahnal. Radši ze sebe udělá zvědavce než blbce. „Jak to děláte, že vás poslouchají?“ zeptal se do ticha a teprve po chvíli na mladíka upřel i pohled. „Na slovo.“
Ani od Harryho nepřišla odpověď ihned. Na jednu stranu ho překvapilo, že se Snape vůbec na něco takového zeptal, a na druhou stanu... vlastně to ani nevěděl. Ano, byl si vědom, že má u ostatních z Armády respekt, ale nikdy by neřekl, že by ho poslouchali na slovo... i když, vlastně možná ano. Neuvědomoval si to.
„Já nevím,“ pokrčil rameny. Snape ho neustále pozoroval a ten pohled Harryho znervózňoval. „Prostě je jenom... beru,“ nadhodil. Nebyl si jistý, jestli to je právě tímhle, ale rozhodně by tomu dal alespoň část odpovědnosti.
Snapovi se to však tak úctyhodné, protože si pohrdavě odfrkl.
„Nebo je možná je jenom nesrážím!“ dodal Harry naštvaně, ale nekřičel. „Zkuste to taky někdy!“ a zvedl se.
„Hodláte mi radit, Pottere?“
„Jen jsem odpověděl, na co jste se ptal,“ odvětil Harry znovu klidně. „A pro začátek... ujišťuju vás, že řevem nic nevyřešíte. Akorát si je všechny poštvete proti sobě! A to bych řekl, že si teďka nemůžete moc dovolit.“
„Občas to není na škodu, když odmítají poslouchat!“ zavrčel Snape chladně. To mládě mi snad bude ještě radit!
„A zkoušel jste je vůbec někdy poslouchat?“ nadhodil Harry stejným způsobem. Ještě chvíli pozoroval svého profesora, ale poté se raději vydal ke svým přátelům na další hlídkové stanoviště.

Probral ho výkřik.
Ne, že by spal... to se mu nepodařilo za celou noc, spíš mu díky tichu a ořím upřeným do plamenů otupěly veškeré smysly a uvrhly ho do podivné apatie. Ani si neuvědomoval, jak dlouho už proti němu sedí Grangerová a teď zrovna zírá vystrašeně k úkrytu.
V další chvíli už však stála na nohou a vteřinu na to zmizela mezi kameny. Ten výkřik totiž nepřicházel z lesa, ale přímo z přístřešku.
Oba se okamžitě vřítili dovnitř a na sotva postřehnutelnou chvilku zůstali všichni překvapeně stát uprostřed skalnatého kruhu nad jehož zadní částí se v tuto chvíli tyčila ohromná a ne zrovna příjemně vyhlížející rostlina. Byla vysoká dva možná tři metry. Rudé okvětní plátky se lehce pohybovaly téměř jako při pohybu nádechu a její střed byl tvořen stovkami drobných trnů, které až příliš připomínali drobné zoubky.
Ti vzdělanější věděli, že to není pouze zdání.
Trnatka krvavá! U Zmijozela, tohle bude zlý!
Snape zcela automaticky sáhl do hábitu a vytasil hůlku... ale bohužel, jeho snahy byly více než marné. Bylo to hloupé, ztrátové a zcela automatické... ale alespoň malá útěcha byla v tom, že nebyl jediný, kdo zcela závisel na tomto druhu zbraně. Okolo něho se objevilo asi dalších deset tasených hůlek.
Tvrdý náraz na realitu, že opravdu nemohou používat hůlky, je zasáhl rychle, ale přesto to bylo velice pomalé.
Masožravá květina už se zakousla do dalšího chodu a ani několik pohotově vyslaných kamenů, jí v tom nebylo schopno zabránit.
Drobná dívenka byla vytržena z náruče starší sestry a její křik musel být slyšet na všechny strany. V tu chvíli ve všech ztuhla krev až do konečků prstů, nikdo nebyl schopen jediného pohybu. Sledovali jako ve zpomaleném filmu, jak se dívka zmítá v pevném sevření a z úst jí vychází zoufalý řev mísící se s podivnými chroupavými zvuky, které vydávala rostlina.
Nenadálý řev však všechny dokonale probudil.
Padli na kolena a pevně si sevřeli uši, aby unikli tomu šílenému ryku, které se vydralo rostlině z pomyslného krku, jakmile dívku doslova vyplivla ze sevření svých jedových okvětních plátků. Trnatka sebou zmítala, kroutila se a řvala jako umírající zvíře. Tedy spíše ještě hůř, její pištění se dalo přirovnat k siréně… ale desetkrát, stokrát horší.
Všichni se drželi za uši a Snapě měl pocit, že jestli to ihned nepřestane, tak se mu hlava bolestí rozskočí na dvě části! Kam se hrabaly jeho migrény.
Rostlina sebou ještě několikrát bolestivě zazmítala, dvakrát sebou silně škubla a poté se sesunula podél skály na zem a zůstala ležet. Bez příčiny...
Pozorně se podívali jeden na druhého a spustili ruce z uší. Nikdo přeci nic neudělal... nikdo se k ní ani nepřiblížil, tak jaktože...
Teď nebyl čas na to hledat příčinu. Všichni se nahrnuli ke zraněné dívce, zatímco Armáda se k klacky v rukou pomalu začala přibližovat k rostlině, aby se přesvědčili, že už nehrozí nebezpečí.
Byla však mrtvá, o tom nebylo pochyb, když se Potter dostal blíž a lehce do ní dloubl. „Je po ní,“ konstatoval a všem se očividně ulevilo. „Ale jak to...“ šeptl a sehnul se k útočníkovi.
V tu chvíli už Snape klečel u dívku. Sundal z ní hábit a odhalil tak dívčino tělo poseto několika otisky rostlinných zubů.
Dobře, vypláchnout vodou, pár lektvary zbavit jedu a lehkým mávnutím zacelit rány, bude v pořádku, bude... v hajzlu! Se zatrnutím si uvědomil, že nejenže nemají vodu, tak nemají ani kouzla na léčení a jediné, co jim zbývá je několik lektvarů, o kterých ani nevěděl, zda je mají.
„MICHELI!!!“ ozval se další zoufalý výkřik, která na sebe strhl všechnu pozornost.
Mladá dívka klečela u mladíka, který se stejně jako dva další celou dobu nehnuli od skalní stěny a všichni si do té doby mysleli, že jsou to jen tak tvrdí spáči.
Snape na ni pohlédl, utrhl dívce před sebou kus hábitu a přikryl ránu. „Držte to,“ otočil se na dívčinu sestru a urychleně se vydal k Michelovi a jeho přátelům. „Uhněte!“ odstrčil vzlykající dívku z cesty a přiklekl k tělu, aby ho mohl otočit k sobě.
Jediný pohled do jejich modré tváře mu však zastavil dech i veškeré snahy o jejich oživení. Nemusel kontrolovat tep, nemusel hledat stopy krve... nemusel se dívat ani na ty drobné namodralé skvrnky po vniknutí jazýčku rostliny, kterým z nich pomalu vysála všechnu krev jako koktejl brčkem.
Pevně sevřel oči, aby našel ztracenou rovnováhu.
Nejenže tu měl holku plnou ran a jedu, který nejspíš nebude schopen ani v nejmenším pomoci, ale ještě ke všemu vedle něho ležela tři mrtvá těla dvou chlapců a jedné dívky, kteří ani netušili, že umírají a ke všemu mu na krku visela pořádná panika.
Která začne právě na tři... dva... jedna...
„Oni jsou mrtvý!“ vydechl kdosi za ním.
„Áááááááááááááááááááááááááááááááááá...........!!!!!!!!!!!!“
Křik, jaký se v tu chvíli rozlehl jeskyní, ho málem ohlušil. A to ani nemluvil o tom, že jeho uši ještě byly extrémně citlivé po tom útoku rostlinného ryku.
Všichni pobíhali tam a sem. Několik se jich vrhlo k mrtvým tělům, zatímco zbytek se pokoušel dostat co nejdál z jejich blízkosti a utekl ven.
„TICHO!“
Ne, to opravdu nebyl profesor, který si tímhle rozvibrováním hlasivek zjednal hrobové ztichnutí přerušované jen tišenými vzlyky. To mladá prefektka se vzdala týdenního nároku na mluvení a uklidnila tuhletu rozpanikařenou tlupu.
„Řevem nic nespravíte, akorát sem přilákáte další nebezpečí,“ řekla jim a přejela všechny vážným pohledem. „Ani jim nevrátíte život,“ dodala. Dívka vedle ní několikrát zavzlykala, ale už nekřičela.
„Všichni se přesunou támhle,“ navázal na ní Potter a ukázal na druhou stanu jeskyně. „Rozdělejte oheň, ten snad dokáže nebezpečí udržet v dostatečný vzdálenosti. Budeme vás hlídat, ale nikdo neopustí jeskyni a všichni budete poslouchat, je to jasný?!“
„Chránit?!“ vykřikla dívka sklánějící se nad svým bratrem, „chránit stejně jako doteď? Kvůli tomu vašemu chránění je brácha mrtvej, chápeš! JE MRTVEJ!“ křikla na něho s nenávistí a bolestí v hlase zároveň. Přitiskla se k mrtvého tělu a pevně ho sevřela v náručí než ho začala smáčet proudy slz. „Na co si to hrajete,“ šeptla ještě než se její hlas rozplynul do ztracena, „na co…?“
Nastalo hrobové ticho.
Všichni hleděli z jednoho na druhého, z druhého na Pottera. Ten však v tu chvíli zíral do země a vypadalo to, že by se teďka nejraději propadl do pekla a už tam zůstal.
Ani profesor nevěděl, co má dělat. Na řešení podobných situací nikdy nebyl stavěný. U Voldemorta se nikdy utěšování neslušelo a za války to přenechával na jiných a nikdy se podobných výlevných scén neúčastnil. Byly většinou tak dojemné a sladké, že ještě týden by si nemusel sladit kávu. Tohle však bylo něco jiného... tady se za to cítil odpovědný a hlavně, neměl kam utéct.
„Profesore,“ otočila se na něj slečna Grangerová, „postarejte se o malou Fisharovou, lektvary jsou támhle,“ ukázala na hromádku naplněných mošen. Než stačil přikývnout nebo odseknout, otočila se k mladším spolužákům a nakázala jim, aby rozdělali ohně.
Teprve nakonec se otočila na svého sklíčeného kamaráda. „Harry? Harry!“ upřel na ní prázdný pohled. „Postarej se o ochranu, rozděl všechny, jak uznáš za vhodné.“
Sevřel mokré oči. „Ne... ne... už ne. Já už nechci. Ona má pravdu, na co si to sakra hraju, nejsem žádnej ochránce ani...“
„Harry, sakra!“ zatřásla s ním naštvaně, „přestaň se litovat! Tomuhle si nemohl zabránit, ale teď tě potřebujeme!“ zatřásla s ním znovu. „Bez týhle ochrany nás umře ještě víc! Rozumíš?“
Po dlouhé chvíli přikývl.
„Rone, vezmi si pět lidí a běž k zadní části. Petere, rozdělejte si oheň a obejděte okolí. Jen v těsný blízkosti!“ dodal pevně a do jeho hlasu se opět vrátila jistota, „opovažte se toulat někde daleko. Ty a ty, půjdete...“ Potter rozdal ještě několik rozkazů, když se náhle zarazil. Zamračeně se rozhlédl po okolí... doprava, doleva a znovu doprava. Zbledl. „Kde je Neville?!“